Měla jsem obrovskou chuť začít psát před nějakou dobou blog, také jsem začala, ale po pár příspěvcích přišla taková rána, že jsem od února nebyla schopná nic napsat.

Byla jsem ve čtvrtém ročníku na střední škole a maturita se blížila. Né, že bych zrovna já, se tím nějak extra trápila. Na rovinu to zkrátím a řeknu vám, že jsem si školu vybrala špatně. Obor byl v pořádku, ale moje průmyslová škola byla vyplněná spíše chlapci, než slečnami. Od toho se také odvíjí fakt, že na škole byli učitelé, kteří všechny slečny podceňovali. Nechci se tu dnes zabývat feminismem, ale vy holky chápete - ženy a technika, to prý 'nejde dohromady'. Jediná mladá slečna učitelka - naprostý poklad, se kterým jsem si rozuměla nejvíc na světě. Jediný důvod proč na té škole zůstat a studovat dál. Je to ještě lepší, protože já tenhle poklad vyhrála za paní třídní profesorku. Jsem dosti introvertní typ, a měla jsem dost problémů. Nikdy jsem nic neřekla, ale když jsme si začaly povídat, jako kdyby mě znala a vše se mnou začala řešit - nikdo mi v té době, kdy jsem nejvíc potřebovala, více nepomohl.

Blížila se maturita,
když mi píše můj přítel, v pondělí kolem osmé hodiny: „Jani, Jani! Zuzka už nikdy nepřijde.“

Myslela jsem, že si ze mě dělá srandu. Byla tak mladá, nebylo jí ani třicet let. Moje třídní profesorka v neděli umřela, v nemocnici na následek z nehody. Naprostý šok. Nával takové bolesti, že jsem nevěděla co dělat, jak se chovat. První hodinu ve škole jsme měli mít matematiku. Takový zvláštní klid, u kterého byli slyšet jen slzy dopadající na lavici. 
Odmítání, to přece není možný.
Nespravedlnost.
Život.


Tohle mě porazilo.
Tolik a tolik jsem přemýšlela. Nemáme čas se nudit, válet se u televize. Nikdy nevíte, co se třeba zrovna Vám může přihodit. Proto žijte. Nebuďte naštvaní. Buďte šťastní. Je to šíleně důležité, tak takový buďte. Uvědomila jsem si fakt, že dětství je království, ve kterém nikdo neumírá. Nevím odkud tahle věta/citát je. Dočetla jsem se, že to bylo snad ve stmívání. Dávejte na sebe tedy pozor.

Ptali se mě kamarádi, jak jsem se se smrtí vyrovnala. K životu smrt patří, ale hrozně se bolest liší podle toho, kdo Vám právě umřel. Umřela mi prababička, která byla hodně nemocná. To bylo něco, co čekáte, a tak jsem se mohla rozloučit. Měla jsem ale kamaráda, kterému před očima auto přejelo přítelkyni a ona mu pak umřela v náručí. To je něco, z čeho se vaše srdce nikdy nevzpamatuje. Ta bolest se nesmí odmítat, člověk se s tím musí vyrovnat a přijmout to. Nemám toho tolik za sebou, určitě v nějaký čas zmoudříte a dokážete se se smrtí vyrovnat. Nikdy nevíte, kdy někomu v hlavě třeba praskne aneurysma. Nevíte nic, jako John Snow.

Žijte štěstím a radostí.
Neohlížejte se a žijte!


PS.: Věc se má tak, že pokud by si někdo přečetl, poznal pár jmen a přihodil i datum, tak může poznat o kom článek je. Všichni co jí znali a milovali. Nemyslím to zle, skládám tím úctu naprosto úžasnému člověku, který mi nesnesitelně chybí. Do teď tomu nemůžu ani uvěřit. Prosím, pochopte mě. Potřebovala jsem tohle veřejně napsat. Hrozně mi to pomohlo a jelikož také žila i v tomhle virtuálním světě, nemyslím si, že by s tím měla problém.

Děkuju.